Jak se kněžna polepšila

Kde se to stalo: u vesnice Ruprechtov
Kdy se to stalo: dávno, už je tomu přes sedm set let

Stalo se jednou, že se šneček Krasík probudil na břehu krásného rybníka. Na hladině se třpytilo vycházející slunce, a když se podíval do vody, uviděl sám sebe. Usmál se, protože pro toho, kdo se ráno usměje, je pak celý den dobrý a veselý. Pak se rozhlédl po okolí. Viděl stromy s ptáky, kteří trylkováním vítali nový den, i broučky, kteří se vyhřívali v trávě. Na druhém břehu rybníka stála krásná srna s maličkým kolouškem, kteří se přišli napít, aby zahnali žízeň. Zaposlouchal se do veselého šplouchání vlnek, šumu listí v ranním vánku i hlaholu zvonů z blízké vesnice. Přimhouřil oči a vychutnával si to. Radoval se ze slunečních paprsků, které ho příjemně šimraly, a bylo mu dobře. Možná by i znovu usnul a ponořil se do světa snů, v tom ho ale vyrušil hlasitý a ječivý hlas, který přicházel odkudsi shora. „Pozooooooor! Pozooooooor!“
Lidským uším by ten hlas zněl jen jako skřehotání, ale šneček Krasík dobře rozuměl zvířecí řeči. Hned se stáhl do ulity, ale brzy ho přemohla zvědavost. Vystrčil hlavu a pozoroval, jak na druhém břehu utíkají srny do lesa. Netrvalo dlouho a za chvíli se tam objevila liška.
„Pozooooooor! Pozooooooor!“ znovu se shora ozval vřeštivý hlas a liška se zahleděla do korun stromů tak zlostně, až z ní šel strach. Pak raději zalezla do křoví a tam se ukryla, takže jí byly vidět jen oči a čenich.
Sojka se snesla z oblohy a přistála jen kousek od šnečka.
„Jsem Krasík a jsem kamarád všech dobrých tvorů,“ řekl šneček Krasík a trochu se bál, když viděl, jaký má sojka velký zobák.
„Já jsem sojka Dorka a musím se trochu napít, protože mi z toho křičení úplně vyschlo v krku,“ řekla sojka, a i když měla ostrý hlas, Krasík si oddechl. Nezdálo se mu, že by ho chtěla sezobnout, nebo že by byla zlá. Dokonce se mu trochu líbila. Zejména její modrá pírka na křídlech, která se v slunečním svitu leskla, jako by byla z perleti. Když se sojka Dorka napila z rybníka, Krasík se jí zeptal: „To ty jsi křičela? Ty jsi varovala srnky, že se blíží liška?“
„Přesně tak, uhodl jsi,“ odpověděla a hned dodala: „Všechny sojky takto křičí. To je naše poslání. Když vidíme, že po lese, po louce, po poli či po silnici jde člověk, varujeme dobrá zvířátka, aby si před ním dávala pozor. Křičíme, i když vidíme lišky či vlky, zkrátka cokoliv jiného. Každý tak hned ví, co se kde děje. Svět je už jednou takový. Je plný nebezpečí. Když se nám něco nezdá, zakřičíme: „Pozooooooor!“ Sojka Dorka  zaječela tak hlasitě, až z toho šnečku Krasíkovi zahučelo v hlavě. Už jí chtěl říct, že může mluvit i tišeji, jenže sojka Dorka vyletěla vysoko do koruny stromu, kde se ukryla. Krasík pochopil, že to nekřičela jen tak.

Na cestě vedoucí k rybníku se ozval dusot koňských kopyt a hrčení velkého vozu. Jen co to Krasík zaslechl, pomyslel si, že to může být nebezpečné. I liška na druhém břehu vyběhla z křoví a utíkala pryč tak rychle, jak jen mohla.
Po chvíli dorazil k rybníku vůz s vozkou doprovázený třemi jezdci na koních. Dva jezdci měli oblečené železné košile a helmy jako rytíři, též kopí a meče. Třetím jezdcem byla žena v pěkných šatech, ale ne v takových, v jakých chodí bohaté paničky tančit na plesy.
I když měla na prstech hodně drahých prstenů a na zápěstích těžké náramky, její šaty, přestože z drahé látky, byly nenápadné, zelené. Přes záda měla přehozený luk a toulec se šípy. Měla dlouhé, černé vlasy a byla tak krásná, že vypadala jako bohyně lovu, cosi v její tváři však napovídalo, že je zlá a namyšlená. Posledním z této čtveřice byl muž na kozlíku prázdného vozu, který táhli dva koně. Z jeho záplatovaných kalhot i děravého klobouku se dalo usoudit, že je to sluha.
„Kde jsme?“ zeptala se pyšně žena, když zastavili.
„Kněžno, toto je Ruprechtovský rybník a tady hned blízko je vesnice, která se jmenuje Ruprechtov,“ odpověděl jeden z rytířů. „A jsou tu jeleni?“ ptala se kněžna přísným hlasem dál.
„Jeleni jsou všude v okolních lesích.“ Rytíř sklonil pokorně hlavu, jako by neměl odvahu podívat se jí přímo do očí.
„Tak proč jsme zastavili u rybníka?“ Kněžna už vypadala nasupeně.
„Koně mají žízeň. Od chvíle, kdy jsme vyjeli z hradu Stagnov, jsme se ještě nezastavili. Měli by se napít,“ odpověděl rytíř, jak nejpokorněji uměl.
Šneček Krasík se na všechno díval a poslouchal. Usoudil, že se ocitl ve starých časech rytířů a hradů a žena je významná kněžna, která zde vládne. Skutečně se chovala velmi panovačně, neboť jen co to rytíř dořekl, spustila: „Jdeme na lov nebo napájet koně? Na svém hradě mám ty největší lovecké trofeje! Stovky jeleních hlav s velkými parohy. Ale chci ještě více trofejí, ulovit ještě více jelenů a nebudu se zdržovat kvůli koním! Odveďte mě do lesa, kde mohu lovit, protože jinak vás dám hodit do hladomorny! Na hrad se nevrátíme dříve, dokud nebude vůz plný ulovených zvířat!“
Oba rytíři i sluha se zachvěli strachy. Neměli odvahu zopakovat, že koně se musí opravdu napít, protože je trápí žízeň.
„Jak si přeješ, kněžno,“ poklonil se rytíř, který dosud mluvil, a pak se všichni vydali pryč. „Pozooooooor!“ zaječela sojka Dorka na stromě, aby zvířátka v celém okolí věděla, že už odcházejí. Hned nato rychle slétla na zem ke Krasíkovi. „Šnečku, to je velmi zlá kněžna. Viděl jsi ten luk a ty šípy? Chodí po lesích a zabíjí jeleny jen tak pro zábavu. Musím letět před ní a varovat všechna zvířátka!“
Jak sojka řekla, tak i udělala, zamávala křídly, vznesla se nad rybník a Krasík viděl, že míří za rytíři a kněžnou.
Slunce se vyhouplo vysoko na oblohu a Krasík přemýšlel, co se bude dít dál. Spatřil psa, který přišel s rybáři z Ruprechtova, vážky nad vodní hladinou i vrabce, co se hašteřili na prašné cestě. S nikým se však nedal do řeči, jen přemýšlel, co asi teď dělá kněžna. Každý den prožil nějaké dobrodružství a cosi mu říkalo, že sojku Dorku nepotkal jen tak. Ukázalo se, že se vůbec nemýlil. Uběhly dlouhé hodiny, ale nakonec ji znovu slyšel. Z oblohy se ozvalo hlasité: „Pozooooooor!“
Sojka Dorka přistála rovnou u něho.
„Velké věci se dějí, velké věci!“ křikla svým ostrým hlasem. Byla udýchaná, ale vyprávět nepřestávala: „Letěla jsem, letěla těsně před kněžnou a křičela jsem, aby mě slyšel celý les. Kněžna se zlobila, dokonce po mně vystřelila několik šípů. Možná by mě i trefila, ale pak se stalo něco zvláštního. Podivného. Prapodivného. I mně překvapením málem vypadly oči z důlků.“
„Co se stalo, prosím, nenapínej mě a mluv.“ Šneček Krasík viděl, že sojka Dorka je pořádně rozrušená.
„Rytíři prchli, sluha spěchal i s vozem pryč. Ba i kůň kněžny se splašil, shodil ji na zem a utekl. Stalo se to na cestě z Kozí hůrky od Ruprechtova na Harbechy, tam jak se zatáčí dolů do Rakovce,“ vyhrkla sojka Dorka rozrušeně.
„Ale čeho se lekli? Proč utekli?“ Krasík stále ničemu nerozuměl.
„Kněžna střílela po králi jelenů! Chtěla ho ulovit. Ale když vystřelila, udeřil blesk z čistého nebe. Trefil rovnou do dubu, u kterého kněžna stála. Blesk rozpůlil dub na dvě části, ty s rachotem padly na zem a kněžna zahodila luk i šípy. Dala se na útěk a král jelenů vyrazil za ní,“ sojka Dorka mluvila tak rychle, že jí šneček Krasík skoro nerozuměl.
„Jaký král jelenů? O čem to mluvíš?“ Krasík překvapeně zamával očima na stopkách.
„O něm!“ ukázala sojka Dorka zobákem k houštině a pak vyletěla vysoko nad rybník. „Pozooooooor!“ zakřičela ještě a zmizela za stromy.
Z houštiny na břehu vyběhla kněžna. Pěkné zelené šaty měla potrhané od trní a vypadala vyděšeně. Běžela na břeh, a kdyby tam nebyl rybník, utíkala by jistě dál. Teď však zůstala bezradně stát. Z houštiny za ní vyšel obrovitánský jelen. Nebyl to obyčejný jelen, to bylo vidět na první pohled. Vypadal majestátně a na čele měl krásný bílý křížek. Když viděl, že kněžna už nemá kam utéct, postavil se rovnou proti ní a promluvil lidskou řečí. „Zabila jsi mnoho zvířat, protože jsi v zabíjení našla zálibu. Ale zastřelit pro zábavu je hřích. Varoval jsem tě, ale chtěla jsi zabít i mě. Jenže mně tvé šípy neublíží. Mohl jsem tě zabít, ale přikázal jsem blesku, ať tě jen vystraší. Ale pokud dupnu kopytem, další blesk tě zasáhne a bude s tebou amen.“
„Nezabíjej mě, jelene, prosím, nech mě žít.“ Kněžna si klekla na kolena, spínala ruce a vypadala opravdu nešťastně.
„A co mi slíbíš za to, že tě pustím domů? Necháš už jeleny na pokoji?“ ptal se král jelenů.
Kněžna se na něj podívala a viděla v jeho očích tolik rozvážnosti, moudrosti, odvahy i vznešenosti, až se studem rozplakala.
„Prosím, odpusť mi. Byla jsem pyšná a zlá. Když mě necháš jít, už nikdy neublížím žádnému jelenu, ani žádnému jinému zvířeti či člověku,“ slibovala.
„Zlo není možné odstranit jiným zlem, tak jako ani oheň není možné uhasit jiným ohněm. Proto ani já smrt svých druhů neodčiním tvou smrtí. Pokud si budeš stát za svým slibem, nechám tě na pokoji. Pokud však ještě někdy ublížíš jen jednomu jelenu, najdu si tě, ať budeš kdekoli,“ řekl král jelenů, pak se otočil a pomalu odkráčel zpět do houštiny. Kněžna se rozplakala.
Šneček Krasík věděl, že pláče sama nad sebou, protože je jí upřímně líto, kolik zla napáchala. Pak vstala a pěšky šla pomalu domů na svůj hrad. Bylo nad slunce jasné, že teď už z ní bude moudrá vládkyně, která bude ctít zvířata i lidi.