Jak šneček Krasík
dostal jméno a kouzelnou moc
Kde se to stalo: někde, neznámo kde
Kdy se to stalo: někdy, neznámo kdy
Na počátku byla tma. Tma černá a tak velká, že jí nebylo vidět začátek ani konec. Zkuste si představit, že byste někdy byli v noci ve sklepě bez světla, měli zavřené oči a na ty byste si ještě přiložili své dlaně. Tak taková velká tma to byla! A nebylo v ní slyšet nic jiného než jakési člup-člup-člup! Kdesi kapala voda. Vody zde muselo být dost, protože v té tmě bylo řádně vlhko a trochu chladno. A ještě jedno se dalo v té neproniknutelné tmě zjistit. Bylo tu bláto. Takové mazlavé. Šneček na to přišel hned, jak vylezl z ulity a pořádně uklouzl. Jel jak na skluzavce kamsi hluboko, ale najednou se zastavil. Kde je, to opravdu nemohl tušit.
Nevím, jestli jste už o tom slyšeli, ale šnek nemá oči jako člověk. Šnečí oči jsou na stopkách, co vypadají jako rohlíky. Možná proto, že šnek leze stále po zemi a potřebuje vidět i o něco výše. Vždyť si jen představte, že pro něj jsou stébla trávy jako malé stromy, keře jako obrovské stromy a skutečné stromy jako vysokánské hory.
Ale darmo se teď šneček díval všude kolem, kromě té tmy neviděl nic. Snažil se tedy rozpomenout, co se vlastně stalo. Že by byla noc? Ne, to určitě ne, tím si byl docela jistý.
Zcela jasně si vybavoval, že ještě před chvílí se prodíral mezi stonky lučních květů. Sluníčko na něj příjemně svítilo, a pak mu rovnou před nosem proletěl jakýsi čmelák. Tak velký, tlustý a hlasitě bzučel. Šneček se lekl, protože takto zblízka viděl čmeláka poprvé. Byl ještě malý, maličký a svět začal poznávat teprve nedávno. Rychle se tedy stáhl do ulity, a tehdy se to stalo… Ze strachu před velkým bzučícím tvorem se tak roztřásl, že se i s ulitou převrátil a začal se kamsi kutálet. Samozřejmě, že kamsi dolů, vždyť do kopce se přece kutálet nedá. Možná byla v zemi nějaká spára, trhlina vedoucí do podzemí, neboť po chvilce cítil, že kamsi padá. Někam hluboko, hluboko. A když dopadl, opět se kutálel dál a dál, stále hlouběji. No, a když z ulity vylezl, ještě uklouzl. Ale to už víte.
„Je tu někdo?“ zašeptal šneček do tmy. Člup-člup-člup, kapala voda dále, ale nikdo mu neodpověděl.
„Je tu někdo?“ zavolal šneček, teď už úplně nahlas.
„Je tu někdo? Je tu někdo? Co je to za otázku? Vždyť kdybych tu nebyl, tak co by to bylo za jeskyni?“ ozval se najednou hlas, takový nabručený, jako by to řekl ten největší mrzout na světě.
„Co je to jeskyně?“ zeptal se překvapený šneček.
„Kdo by to nevěděl? Kdo by mohl nevědět, co je to jeskyně? Na to si musím posvítit,“ zabrblal hlas a najednou se v té tmě zažehl plamínek. Před šnečkem stál mužíček v dlouhém červeném kabátě. Červené měl i kalhoty a čepici a na botách bláto. I když byl malý, vousy měl dlouhé, že mu sahaly téměř až k zemi. Byl to trpaslík. V ruce držel lampu a mžoural očima.
„Kdo jsi?“ zeptal se mužíček.
„Jsem šnek.“
„To vidím. Ale jak se jmenuješ a jak ses sem dostal?“
„Nevím, jak jsem se sem dostal,“ přiznal překvapený šneček. „Musel jsem se sem nějak skutálet. Já vlastně ani nevím, kde jsem.“
„Jsi v jeskyni. V mé jeskyni,“ zabručel trpaslík a zvedl svoji lucernu, aby lépe viděl. „Ale ještě jsi mi neřekl své jméno.“
„Měl bych mít nějaké jméno?“ zeptal se překvapeně šneček. „Jenže já žádné nemám.“
„Ty nemáš jméno? A jak se pak můžeme jeden druhému představit? Já jsem trpaslík Jeskyňkář, protože žiji v jeskyni. Každý mě tak oslovuje, i když je pravda, že jsem s nikým nemluvil už celé roky. Jsem totiž jediný trpaslík v celé jeskyni. Ale jak mám oslovovat tebe, když nemáš jméno?“
„Nevím. Opravdu nevím,“ povzdychl si šneček.
„Tak ti musím nějaké jméno vymyslet,“ rozhodl se trpaslík, a pak začal přemýšlet.
„Kde bydlíš?“
„Doma.“
„Doma, doma, co je to za odpověď? Každý bydlí doma, ale kde je tvůj domov?“
„Tady, podívej!“ ukázal šneček na svou ulitu. „To je můj domov, já si ho nosím na zádech. Když se stáhnu do ulity, jsem doma, ať už jsem ve skutečnosti kdekoliv.“
„Aha, aha,“ zamumlal trpaslík, pozorně si prohlížeje ulitu. „To je mi tedy vynález. Nosíš si dům na zádech, a tak jsi doma, i když jsi v mé jeskyni.“
„Ale co to je ta jeskyně?“ zeptal se šneček znovu.
Trpaslík Jeskyňkář v té chvíli zvedl lucernu nejvýš, jak mohl, až úplně nad hlavu, a druhou rukou před ní zakroužil. Plamínek v lucerně se jako zázrakem rozhořel tak, že vydával tolik světla, jako by v něm bylo samotné slunce. Šneček se nestačil divit. Najednou uviděl obrovskou podzemní kamennou síň s nádhernými červenými i bílými krápníky. Také jezírko s křišťálově čistou vodou, otvory ve stěnách, z nichž vedly tajemné podzemní chodby kdovíkam, i to mazlavé bláto, které tak klouzalo. Nejvíce ho však okouzlily drobné kapky vody, co visely z krápníků a ve světle trpaslíkovy lucerny se třpytily jako skutečné diamanty.
„Je to krása! Opravdu krása!“ žasl.
Zdálo se, že trpaslíkovi Jeskyňkářovi tato slova lahodí. Usmál se, i když to přes vousy nebylo pořádně vidět, a zeptal se: „Líbí se ti můj svět? Mohl bys tu se mnou zůstat, byli bychom kamarádi.“
„Tvůj svět je krásný. Moc se mi líbí,“ řekl po chvilce uvažování šneček. „Jenže je jiný než ten můj. V mém světě roste tráva, svítí slunce a voní květiny. Líbí se mi u tebe, jenže já patřím jinam. Jeskyňkáři, kamaráde, rozumíš mi?“
„Rozumím,“ trpaslík smutně svěsil ramena a světlo ve svítilně se opět zmenšilo. „Znám tvůj svět, který je nad jeskyní. Nejednou jsem tam byl, viděl kdeco i kdekoho, dokonce i lidi.“
„Lidi? Opravdu? Já jsem ještě neviděl žádného.“
„No ano, vždyť jsi opravdu ještě malý, maličký. Proti tvé vůli tě tu držet nemůžu. Máš pravdu, každý patříme do svého světa, a tak ti pomůžu. Pomůžu ti zpátky na louku, ze které jsi sem spadl puklinou v zemi. Znám tajné zaklínadlo, které tě vynese tam, odkud jsi přišel. Ale abys na mě nezapomněl, dám ti něco, co tě bude provázet celým životem. Dám ti jméno!“
„Jméno? Opravdu mi dáš jméno?“ zaradoval se šneček a radostně zamrkal očima na obou stopkách. „Ano!“ Trpaslík se zatvářil slavnostně. „Řekl jsi, že můj svět je krásný. Ale také jsi říkal, že krásný je i tvůj svět tam nahoře nad námi. Když je podle tebe všechno krásné, budeš se jmenovat Krasík!“
„Krasík? To je hezké jméno,“ usmál se šneček.
„A teď pojďme rychle kouzlit. Musím tě poslat nahoru dřív, než si to rozmyslím. Vždyť kdo ví, jak dlouho zase s nikým nepromluvím.“
Trpaslík Jeskyňkář udělal ještě pár kroků a zastavil těsně před Krasíkem. Musel k němu přijít docela blízko, aby kouzlo bylo silné a účinkovalo. Vůbec přitom nedbal na to, že stojí uprostřed louže. Natáhl ruku, chystal se říct kouzelnou formulku, ale voda z krápníku mu kápla přímo na nos. Trpaslík si nos utřel, opět napřáhl ruku, prsty vztáhl ke Krasíkovi a začal odříkávat: „Abraka-dabraka, ať šneček Krasík nahoru letí až na ten svět, kde slunce svítí. Čáry-máry, ať je zas na louce a ať se mu tam ďaří.“
„Ďaří? Co je to ďaří?“ zeptal se překvapený Krasík, když trpaslík Jeskyňkář dořekl své kouzlo, ale nic se nestalo.
„Jejda, jejda, tohle jsem nechtěl. Tohle jsem opravdu nechtěl.“ Trpaslík položil svou lucernu na zem, sundal si čepici, a tak, jak byl, si sedl rovnou doprostřed louže.
„Stalo se něco?“
Trpaslík se poškrábal na hlavě a řekl: „Ano, něco se stalo. Když jsem odříkával to kouzlo, kapka z krápníku mi zase kápla rovnou na nos. Měl jsem říct ‚ať se mu tam daří‘, ale kvůli té kapce, co mě tak překvapila, jsem řekl ‚ďaří‘.“
„A co teď? Kouzlo nebude fungovat? Už se do svého světa nikdy nedostanu?“ strachoval se Krasík.
„Počkej, podívám se do kouzelné knihy.“ Trpaslík Jeskyňkář vstal, vylezl z louže a z jedné štěrbiny v jeskynní stěně vytáhl knihu velkou, převelikou, větší než byl on sám. Pak ji otevřel, obracel stranu po straně, až se na jedné zastavil a začal potichu číst.
„Poslyš, Krasíku,“ podíval se po chvilce na šnečka. „Právě jsem se dozvěděl, co se stane, když v zaklínadle řeknu ďaří namísto daří.“
„A co tedy?“
„Víš, tím jsi získal kouzelnou moc.“
„Kouzelnou moc? Já?“ Krasík téměř zavýskal.
„Ano. Určitě jsi nedočkavý, takže tě nebudu napínat a řeknu ti to přímo. Budeš umět cestovat prostorem i časem. Vždy, když se ráno vzbudíš, budeš na jiném místě, ale nejen to. Bude se psát i jiný rok. Vím, že jsi překvapený, ale poznáš svět tak jako nikdo jiný. Budeš svědkem různých dob na různých místech. Možná poznáš i staré krále, rytíře, ale i obyčejné, ale krásné lidi s čistým srdcem. Vrátíš se do dávných dob, kdy se žilo jinak než dnes. Vždy budeš svědkem nějaké dávné události. Dozvíš se věci, o kterých by ses jinak nikdy nedozvěděl. Zkrátka nebudeš obyčejný šneček, ale kouzelný.“
„Děkuji. Děkuji ti!“ zaradoval se Krasík.
„Ty se na mě nezlobíš?“
„Jak bych se mohl! Vždyť jsi pro mě tolik udělal. Pokud nyní usnu, už se probudím někde venku na louce?“
„Možná na louce, možná v nějaké vesnici či ve městě. Říkám, vždy se vzbudíš na jiném místě a v jiné době.“
„To je jedno, vždyť mám domek na zádech. Říkal jsem ti, že já jsem všude doma. Tak už aby to bylo! Aby to bylo!“ těšil se šneček Krasík. „A víš ty, Jeskyňkáři, že jsem dost unavený? Měl bych zalézt do ulity a trochu se prospat.“
„Tak spi. Spinkej, ty můj kamaráde, můj příteli, co poznáš dosud nepoznané. Spi sladce. Dobrou noc, Krasíku.“
„Dobrou noc, Jeskyňkáři.“ Krasík se stáhl do ulity a usnul. Ale předtím, než zamhouřil oči, chvilku přemýšlel, kde se asi tak vzbudí a co tam na něj bude čekat. Byl si jistý, že od této chvíle bude jeho život plný dobrodružství.