O hadím králi

Kde se to stalo: ve skalách Kolíbky nedaleko obce Jedovnice
Kdy se to stalo: někdy, neznámo kdy

Zázračnice jde! Uvidíš ji šnečku, uvidíš!“ zaslechl jednou Krasík, když si pochutnával na lístečku jakéhosi kvítku na velké louce. Stalo se to tak, že se ráno Krasík probudil na okraji lesa a den byl krásný, slunný a obloha bez mráčku. Od rána šneček nedělal nic jiného, než že si povídal s drozdy, co poletovali okolo, a ti mu prozradili různé klepy. Například o tom, že blízko žije stará žena, za kterou chodí lidé z celého okolí. Když někoho bolí záda, trápí revma nebo se mu objeví vyrážka na kůži, tato žena mu dokáže pomoci. Zná prý staré recepty, podle nichž už kdysi dávno léčili staří čarodějové a čarodějky a umí připravit zázračné masti na různé nemoci. Pak se jimi stačí natřít a trápení skončí. Proto jí říkají Zázračnice.
„Už jde! Už je blízko. Uvidíš ji, šnečku, uvidíš!“ zaslechl Krasík znovu, když mu proletěli drozdi nad hlavou. Zamávali křídly a přistáli až na vysokých skalách na okraji louky, odkud měli dobrý výhled. Krasík by tu zvláštní babičku taky rád viděl, ale pro něj byla i tráva příliš vysoká. Záviděl berušce, která hbitě vylezla na blízký květ čekanky, aby odtud všechno pozorovala.
„Jsem šneček Krasík a jsem kamarád všech dobrých tvorů. Řekni mi, beruško, vidíš tu kouzelnici?“ zeptal se Krasík, když spatřil, že se beruška dívá k cestičce vedoucí na louku.
„Kouzelnici? Babička, kterou vidím, vypadá úplně obyčejně. Má obyčejnou dlouhou tmavou sukni a na hlavě obyčejný šátek,“ řekla beruška a hned se také představila. „Já jsem beruška Lenka a vím, že člověka nemůžeš soudit podle šatů. Poznáš jej pouze podle toho, co dělá. Je to jednoduché,“ zasmála se. „Dobrý člověk koná dobré skutky a špatný člověk špatné. Takže je docela dobře možné, že ta žena je opravdu Zázračnice.“
„A co teď dělá?“ Krasík byl čím dál tím zvědavější.
„Vidím jen to, že jde ke Kolíbkám. To jsou ty velké skály. Už k nim došla. Zdá se mi, jako by těm skalám něco povídala. Počkej! Už to vidím docela dobře. Dala si ruce k ústům a něco těm skalám šeptá,“ podivila se beruška Lenka.Krasíka napadlo, že to asi nebude Zázračnice, ale jen nějaká smutná stará žena, která je sama a nemá si s kým promluvit.
Dokonce mu jí bylo líto. Nejspíš jí přeskočilo a chodí si povídat se skalami. Řekl berušce Lence, co si o tom myslí. Beruška se na něj podívala a zavrtěla hlavou.
„Šnečku, šnečku. Takových, kteří si pomyslí, že je to jen bláznivá stařena, je hodně. Jen se divím, že k nim patříš i ty. Pokud něčemu nerozumíš, nemůžeš přece vědět, zda je to dobré či ne.“
Krasíkovi se začala beruška Lenka líbit. Mluvila tak trochu v hádankách a hádanky měl Krasík rád.
„Pokud se pletu, protože tomu nerozumím, tak mi vysvětli, jak se věci mají,“ poprosil.
Beruška Lenka slétla z květu na zem ke Krasíkovi a zase se zasmála.
„Víš, že jsi moc milý? Když někomu řeknu, že něčemu nerozumí, obvykle se urazí a rozzlobí. Ale ty se ptáš, abys lépe porozuměl i tomu, co se ti na začátku zdálo nesmyslné. To se mi líbí. Ani největší mudrc nemůže vědět všechno, ale mudrcem se stal proto, že se hodně ptal.“
Krasíkovi se z takové pochvaly rozzářily oči. Tušil, že beruška ví mnohem víc, a tak pozorně naslouchal, když začala vyprávět o skalách Kolíbkách. Říkala, že je v nich hodně spár a štěrbin, ve kterých žijí broučci. Ti broučci jsou její kamarádi a často říkají, že mezi skalami vedou úzké a těsné chodbičky do velkých podzemních síní. Že za skalami není jen nějaká obyčejná jeskyně, ale hadí království a žije tam hadí král.
„Cože?“ Krasík úžasem skoro nedýchal, jen aby co nejlépe slyšel tichý hlásek berušky Lenky. Ta mu řekla i to, že stará Zázračnice dělá své léčivé masti z hadího jedu. Lenka prý sama viděla, jak stařena pochytala na louce i v lesích hodně hadů a odebrala jim jed. Ten pak míchala do různých mastí, aby lidem pomáhal. A městys, kde ta žena žila, se jmenoval Jedovnice. Kdoví, proč se mu říkalo právě takhle…
Ohromený Krasík poslouchal s otevřenými ústy, zvláště když nad ním zase proletěli drozdi a křičeli: „Je to ona! Je to ona! Zázračnice z Jedovnic, co dělá zázračné mastičky!“
„Myslíš si, že teď mluví s hadím králem? Že mu něco šeptá přes spáry ve skalách a on poslouchá?“ zeptal se Krasík berušky Lenky.
„To nevím. Možná ano. Broučci říkají, že hadí král prý vychází ven pouze jednou za sto let. Mohl by vycházet i častěji, protože jemu nikdo neublíží. Na koho se podívá, ten prý znehybní. Když ven chodí tak málo, určitě chce vědět, co se ve světě děje, aby nebyl překvapený, až zas vyjde ven. Možná o tom mu ta babička vypráví. A taky jsem slyšela, že brzy to bude sto let, co vyšel hadí král ze svého království naposledy. Možná se blíží doba, kdy se opět setká se všemi hady ze širokého okolí. Kdo ví, třeba se to stane právě dnes,“ řekla beruška Lenka.
To bude určitě ono! Proto jsem se dnes ráno probudil na tomto místě. Vždyť trpaslík Jeskyňkář řekl, že mě čekají dobrodružství. Pokud budu mít trochu štěstí, uvidím hadího krále, pomyslel si Krasík, ale nahlas to neřekl. Rychle se s beruškou Lenkou rozloučil a vydal se na cestu, aby do večera došel skalám co nejblíže.
Umíte si představit, kolik námahy dá maličkému šnečkovi přejít velkou louku? Kolik spadlých stébel trávy musí přelézt a podlézt, kolik kvítků obejít, aby urazil byť jen jediný lidský krok? A protože louka byla dlouhá, dlouhatánská, Krasík spěchal, jak jen uměl, aby mu nic neuniklo. Slunce už dávno završilo svou denní pouť oblohou a pomalu klesalo za lesy, když se Krasík konečně přiblížil ke skalám. Byl šťastný, že to zvládl, a čekal, co se bude dít. Večer přišel, ale nedělo se nic. Na krajinu padla tma, na černé obloze zazářil kulatý měsíc i hvězdy a pofukoval jemný vánek. Drozdi i beruška už jistě dávno usnuli. I Krasíkovi se začaly zavírat oči, ale do ulity si ještě nezalezl, neboť tušil, že to skutečné dobrodružství teprve přijde.
Když bylo kolem půlnoci, stalo se něco nevídaného. Ze všech stran, z lesů i z podzemních děr začali na louku přilézat hadi. Byli různí. Krátcí i dlouzí, tlustí i tencí, zmije i užovky, hadi staří i mladá háďátka. A i když byla louka pod skalami obrovská, přišlo jich tolik, že lezli jeden přes druhého. Tráva pod jejich těly zmizela, jak se kroutili a hemžili. Měli co dělat, aby se tam vešli. Krasík nevěděl, zda se má bát nebo ne. Myslel jen na to, že nesmí hady podráždit, protože klidný had nikomu neublíží. Zkoušel se s nimi dát do řeči, ale marně. Loukou se totiž rozléhal tak hlasitý hadí sykot, že šnečka nikdo neslyšel. Najednou se skály s rachotem rozevřely jako obrovská kamenná brána a všichni hadi ztichli. Paprsky tajemného světla vytryskly až k obloze a z nitra skal vylezl obrovitánský had se zlatou korunkou na hlavě. Byl celý bílý a korunka mu zářila. Všichni hadi se mu začali klanět a hadí král na ně spokojeně hleděl.
„Jsme hadi,“ začal hovořit hadí král. „Je to náš osud. Známe tajemství podzemních chodeb a hlídáme mnohé poklady ukryté před zraky lidí hluboko v zemi. Dostaneme se tam, co jiní tvorové ne. Přišel jsem dnes mezi vás, abych vám řekl, co máte dělat dalších sto let, než se znovu uvidíme. Ale pamatujte si, že je to naše tajemství!“
Jak hadí král mluvil a otáčel přitom hlavou, uviděl Krasíka. Upřel na něj svůj zrak a Krasík okamžitě znehybněl. Ať dělal, co dělal, nemohl se ani pohnout. Pomyslel si, že beruška Lenka měla pravdu. Tak moc chtěl to tajemství slyšet, ale najednou se mu začaly zavírat oči a šla na něj dřímota. Už neviděl zlatou korunku hadího krále, ani louku, ani skály, neviděl nic, jen tmu.
„Usínám. Už se nikdy nedozvím, jaké poselství sdělil hadí král svým hadům. Je to jejich tajemství. Tajemství se přece nevyzrazují! A hadí tajemství jistě patří mezi ty nejtajnější,“ pomyslel si ještě Krasík, ale pak upadl do klidného, hlubokého spánku, aby se další ráno probudil na jiném místě a v jiné době, kde ho čekalo další dobrodružství.